Makroblesky, softboxy a rozptylky

Denní motýly fotografuji prakticky výhradně s využitím přirozeného světla, v některých případech si vypomáhám odraznou deskou. Přisvěcování bleskem se snažím vyhnout, pokud je to jen trochu možné. Pomáhá tomu i to, že denní motýli málokdy usedají v hlubokém stínu a i při zatažené obloze lze s moderními zrcadlovkami s vysoce citlivými digitálními senzory fotografovat s přijatelnými expozičními parametry. Další výhodu v tomto směru představuje i makroobjektiv s optickou stabilizací.

Nasvítit samce martináče hrušňového s rozpětím křídel 14 cm není snadný úkol.

Jiná je situace s housenkami či drobnými motýly ukrytými v podrostu a samozřejmě při fotografování nočních motýlů přilákaných na světlo nebo vnadidlo. To už se člověk bez přisvícení bleskem neobejde a pochopitelně vyvstává otázka, jak dosáhnout co nejlepšího výsledku, tedy přirozeně vypadající fotografie.

Obecně lze říci, že pro makrofotografii je vhodné měkké, rozptýlené světlo, zatímco blesk jakožto bodový zdroj poskytuje světlo ostré. Různých řešení tohoto problému existuje několik.

Makroblesk

Exoticky vypadající housenky bělopáska dvouřadého žijí v lesním šeru na keřích zimolezu. K jejich fotografování je blesk nutný.

Specializovaných makroblesků najdete v obchodech s fototechnikou vícero typů, mohou být kruhové nebo s několika menšími výbojkami. Měl jsem možnost vyzkoušet první variantu, makroblesk s kruhovým reflektorem upevňovaným na přední část objektivu. Do sáněk pro blesk nasunete krabičku s elektronikou a bateriemi a do filtrového závitu objektivu našroubujete kroužek s drážkou na obvodu, do níž zaklapnete kruhový reflektor a jde se na věc. Zase tak složitá montáž to není, ale úplně jednoduchá také ne, vzhledem k pevnému propojení obou částí blesku kabelem by člověk potřeboval tři ruce, aby to celé hladce zvládl bez nutnosti něco někam pokládat, ono totiž v terénu leckdy není na co.

Fotografování krásněnky jarní a jiných drobných motýlů se bez blesku neobejde.

Osvětlení fotografovaného objektu kruhovým makrobleskem je pěkné, měkké, možná až moc rovnoměrné, fotografie někdy působí sterilním dojmem. To by šlo upravit funkcí, kterou by kvaitní makroblesk měl mít, a to regulací poměru výkonu výbojek. Ty jsou v kruhovém reflektoru dvě a pokud jednu lehce ztlumíte, bude objekt intenzivněji nasvícen z jedné strany a získá tak na plasticitě. Přiznávám, že do takovéto hloubky jsem při hrátkách s makrobleskem nedospěl, narazil jsem totiž na několik úskalí, která mě od používání makroblesku odradila.

Při fotografování přástevníka hluchavkového jsem musel dávat velký pozor na stébla trávy v jeho okolí, sebemenší záchvěv způsobený dotykem by jej vyplašil.

Kromě zmíněné ne zcela jednoduché montáže jde především o hmotnost a rozměry reflektoru s výbojkami. Závaží na objektivu dost podstatně změní těžiště fotoaparátu, který se najednou v rukou chová jinak než je člověk zvyklý. Možná je to jen otázka praxe a je třeba tomu dát čas, aby se člověk s jiným vyvážením zrcadlovky sžil, nevím. Podobné je to s rozměry reflektoru, tlustý prstenec na konci objektivu prostě překáží. Drkal jsem s ním do stébel, která se ohýbala před objektiv, do větví, které mi nedovolovaly se přiblížit k můře sedící na kmeni stromu... V neposlední řadě reflektor v noci stíní světlo z čelovky, takže člověk nevidí na fotografovaný objekt a pro zamíření a zaostření je nutno zapínat pomocnou lampičku na blesku, což mi nepřišlo úplně praktické.

Stužkonoska modrá hodující na zkvašeném ovocném vnadidle.

Uvedené nedostatky znamenají, že makroblesk není ideálním nástrojem, navíc je nutno uvážit, že jde o zcela jednoúčelové zařízení. Kruhový makroblesk opravdu nelze využít k ničemu jinému než k nasvícení makrosnímků. Potom je otázka, jestli člověk opravdu bude ochoten takovou věc vozit a nosit s sebou, protože vybavení, které člověk nemá neustále při sobě, nemá smysl pořizovat. A pořízení makroblesku věru není úplně levná záležitost na to, aby se většinu roku povaloval ve skříni.

Rozptylky a softboxy

Alternativou makroblesku je klasický systémový blesk doplněný rozptylkou či softboxem. Jedná se o záležitost s makrobleskem finančně srovnatelnou a různých softboxů, difuzérů a rozptylek je na trhu nepřeberné množství. Pro makrofotografii jsou vhodné ty, které mají vyzařovací plochu co nejblíže přední části objektivu, ideálně alespoň částečně zasahující i do boků.

Ani toto řešení není ideální. Softbox stíní čelovce ještě více než makroblesk a nemá žádné pomocné světlo pro ostření, navíc nelze regulovat intenzitu nasvícení z různých směrů. Velkou výhodou je možnost všestranného využití systémového blesku i mimo makrofotografii a jestli již nějaký blesk vlastníte, tak dokoupení softboxu je otázkou stokorun a z mého pohledu jednoznačnou volbou. Pokud si tedy nějakou rozptylku nebudete vyrábět sami, což je cesta, kterou jsem se vydal já.

Čerstvě vylíhlý samec bourovce ostružiníkového přisvícený vestavěným bleskem a podomácku vyrobenou rozptylkou.

Samo domo rozptylka neboli difuzér

Spoustu užitečných vychytávek pro makrofotografii si můžete vyrobit doma. Již jsem zde psal o odrazné desce, nyní tedy rozptylka. O její výrobě jsem začal uvažovat v době, kdy jsem nevlastnil žádný externí blesk a přemýšlel, jak makrosnímky přisvítit s využitím blesku vestavěného. Ten má jednu naprosto zásadní výhodu, je kdykoli k dispozici. Pokud by se podařilo jednoduše změkčit jím produkované světlo, jednalo by se o ideální řešení do terénu.

Prvním pokusem byl primitivní softbox z kartonu a fólie z pěnového polyetylénu, který se jako rukáv nasazoval shora na vysunutý blesk. Moc na něm nedržel a změkčení světla bylo minimální, zjistil jsem, že tudy cesta nevede. Bylo potřeba dostat rozptylnou plochu blíže k fotografovanému objektu, někam k přednímu členu objektivu. Tam, kam se umisťuje reflektor makroblesku.

Malá, ale nádherně zbarvená drobnička pcháčová z čeledi můrovitých.

Základem nové rozptylky se stal rám vyřezaný z kartonu. Ve spodní části měl kruhový otvor, kterým se nasazoval na objektiv. Nad ním byl druhý, větší otvor, který sloužil jako rozptylná plocha. Na její výplň jsem vyzkoušel několik různých materiálů - čím hustší, tím méně světla z ne moc výkonného vestavěného blesku prošlo, naopak čím řidší, tím menšího změkčení jsem dosáhl. Vyhrál to dvouvrstvý papírový kapesníček. S touto rozptylkou jsem odfotil asi dvě sezóny, byť tenký kartonový rámeček na objektivu nijak zvlášť dobře nedržel. Tento nedostatek se nakonec stal rozptylce osudným, když při focení drobných pavouků skákavek v závanu větru odlétla a jemná papírová výplň se rozthala o kameny. V ten moment bylo jasné, že zatímco efekt rozptylu, lehkost, skladnost a snadnost použití byly vyhovující, tak upevnění k fotoaparátu a odolnost materiálů vyžadovaly podstatné vylepšení.

Polyetylénová rozptylka druhé generace v akci se systémovým bleskem.

Čelní pohled na rozptylku nasazenou na přední části makroobjektivu.

Pohled na rozptylku zezadu. Vestavěný blesk na těle zrcadlovky je vyklopen a připraven k použití.

Řešení jsem našel v krabici od jakéhosi elektronického přístroje. Perfektním materiálem pro límec na objektiv se ukázala být cca centimetr tlustá deska z pěnového polyetylénu, dostatečně pevná, aby držela tvar, a dostatečně poddajná, aby pevně obejmula barel objektivu. Vlastní rozptylnou plochu jsem vytvořil tak, že jsem do límce zapíchl dvě špejle a na ně jako plachtu nasadil kus pěnové fólie, taktéž z polyetylénu a taktéž s oblibou využívané k balení elektroniky. Lze ji sehnat i v obchodech pro kutily pod názvem mirelon. Po krátkém experimentování jsem zvolil dvojitou vrstvu fólie ve velikosti zhruba odpovídající papíru formátu A4.

S touto "rozptylkou druhé generace" jsem nadmíru spokojen. Rychle se nasazuje, je lehká, skladná, dobře drží na objektivu a použité materály jsou přiměřeně odolné. Jediným slabším bodem konstrukce jsou špejle, které hrozí zlomením. Za několik let používání rozptylky se mi to povedlo jen jednou, ale pro jistotu mám ve fotobatohu několik náhradních, které se jinak skvěle hodí k odclonění či zafixování rostlin, především při fotografování motýlích vajíček. Stačí špejli pod vhodným úhlem zapíchnout do země a kytku za ni zaháknout.

K ostření využívám světlo čelovky procházející mirelonovou fólií rozptylky. S vestavěným bleskem je to zcela bez potíží, s bleskem systémovým musí člověk trochu experimentovat s natočením hlavy a pozicí čelovky na ní, aby se vyhnul tělu blesku, které překáží přímo nad hledáčkem.

Stíny pod křídly dodávají fotografii štětconoše jetelového na kmeni stromu hloubku.

Co se týká osvícení scény, tak rozptylka funguje velmi dobře jak s vestavěným bleskem, tak i se systémovým bleskem v sáňkách fotoaparátu. Světlo je dostatečně měkké, ale přitom směrově orientované, vytváří tedy stíny, které dodávají snímku plasticitu. To je dobře patrné zejména při fotografování nočních motýlů sedících na kmeni stromu. S tím, že světlo vychází z prostoru nad objektivem, je možné pracovat, jiné je totiž nasvícení scény při orientaci fotoaparátu na šířku a při jeho otočení o 90° do pozice snímkování na výšku, využít lze samozřejmě i jakýkoli úhel mezi těmito krajními polohami.

Rady na závěr

Jednoduše a přehledně pár zásadních bodů, z hlediska makrofotografie.

Pokud pořizujete makroblesk, tak by měl mít:
- alespoň dvě výbojky s nezávisle nastavitelnou intenzitou záblesku,
- pomocné světlo pro nasvícení snímané scény.

Pokud pořizujete softbox, tak:
- s vyzařovací plochou co nejblíže předního členu objektivu,
- snadno nasaditelný přímo na hlavu systémového blesku,
- co nejskladnější.

Pokud pořizujete systémový blesk, tak:
- s pohyblivou hlavou (čím větší rozsah, tím lépe),
- s možností dálkového odpalování.

Více o fotografování nočních motýlů s využitím blesku, včetně toho, k čemu se hodí dálkově odpalovaný systémový blesk, najdete v navazujícím článku Fotografování nočních motýlů: Praktické rady a tipy.