Již třetí sezónu fotografuji s nejnovějším makroobjektivem od Canonu, a tak je na čase shrnout zkušenosti s jeho používáním a srovnat jej s dalšími objektivy, s nimiž jsem měl tu čest pracovat, zejména se Sigmou 105/2,8 Macro a Sigmou 180/3,5 Macro. Všechny fotografie v tomto článku byly pořízeny objektivem Canon EF 100/2.8 IS L Macro na těle Canon EOS 30D, fotografováno z ruky.
S kratší sigmou jsem fotil šest let, než ve mně uzrálo rozhodnutí ji nahradit novým objektivem. Důvody byly dva, zaprvé jsem několikrát narazil na horší schopnost sigmy vypořádat se s plošným protisvětlem. Tmavý motýl sedící na sluncem zalité cestě, jiný motýl usazený na kmeni stromu, fotografovaný částečně proti obloze, a snímky ztrácely kontrast, namísto černých ploch byly rezavě hnědé. Přihodilo se to párkrát, ale stalo se. Problém šel samozřejmě do jisté míry zamaskovat úpravou v počítači, ale já mám nejraději snímky čisté, ostré a kontrastní již ve chvíli, kdy jsou vykresleny na čip.
Druhým důvodem bylo malé vytížení objektivu. S dlouhou sigmou prakticky trvale nasazenou na těle jsem neměl mnoho důvodů sahat do batohu pro tu krátkou. Možnost použít o 1/3 nebo 2/3 kroku delší čas díky kratšímu ohnisku nebyla v praxi zase takovým přínosem. V tomto ohledu sliboval Canon EF 100/2.8 IS L Macro díky optické stabilizaci mnohem větší přínos pro fotografování za horších světelných podmínek.
Rozhodování mi urychlily zprávy o katastrofálním zemětřesení v Japonsku v březnu 2011 a obava o dostupnost objektivů v jeho důsledku. Ráno hlásili zemětřesení v rozhlase, odpoledne jsem měl objektiv již doma.
První dojmy z objektivu jsou kladné, kompaktní tvar, uhlazený design, všechny části slícované na jedničku. Prstenec ostření má hladký chod a přiměřený odpor, žádné vůle. Přepínače vyřešené tak akorát, aby jejich přepnutí nebylo těžké a zároveň aby nedocházelo k nechtěné změně polohy při ukládání nebo vytahování objektivu. Toto vše platí i po dvou letech používání.
Pokud někdo kritizoval širší využití plastů namísto kovu ve srovnání s nestabilizovaným předchůdcem, tak to přičítám na vrub slepému fanatismu, nebo snad rozladění nad nemožností používat nový objektiv k zatloukání stanových kolíků na delších výpravách do přírody. Buď jak buď, jestliže konstruktéři díky plastu ušetřili nějaké desítky gramů na hmotnosti, pak je to jen dobře.
Zvláštní kapitolou je bajonetová sluneční clona ET-73, dodávaná s objektivem. Jde o praktickou věc, která brání vnikání nechtěného světla do objektivu, a chrání přední člen před zašpiněním. To je obzvláště důležité u všech makroobjektivů, protože je člověk často noří mezi trávy a luční kvítí a máloco zapatlá optiku tak snadno, rychle a vytrvale, jako pyl, nektar a různé jiné rostlinné šťávy.
Tato konkrétní clona je však v praxi příliš dlouhá. Ne snad, že by s ní člověk fotografované motýly přímo plašil, ale zejména při větším přiblížení hodně stíní, takže je nutné ji docela často sundávat. Což přináší problémy - kam ji odložit, aby nepřekážela při focení, aby na ni člověk nešlápl (nesedl, neklekl, nelehl, motýli se fotí v řadě různých pozic), aby se neskutálela ze svahu někam dolů, aby ji člověk nikde nezapomněl...
Kromě zmíněného je clona uvnitř krásně vyložená černým sametem a celkem drahá, takže jsem prozatím zavrhl nápad trochu ji pilkou zkrátit. Možná by se dala sehnat nějaká kratší, neoriginální, ale ani to jsem zatím nezkoušel - naštěstí se mi totiž objektiv vejde do batohu i s nasazenou clonou.
Nemám ambice ani vybavení k profesionálnímu testování objektivů, takže ohledně kresby pouze konstatuji, že dobře zaostřené snímky jsou jako břitva už na plnou díru, že v běžném rozsahu clonových čísel si na své přijdou i pixelozpytci zkoumající snímky z Canonu 7D na monitoru v měřítku 1:1, a že celkový vzhled snímků, včetně rozostřeného pozadí, je velmi příjemný. A s protisvětlem si canon poradí podstatně lépe než sigma, zatím jsem si příznaků podobných těm popsaným v úvodu článku nevšiml, a to ani u fotografií, u nichž by vzhledem ke kompozici se sigmou problém zřejmě nastal.
Objektiv pracuje na principu vnitřního ostření, při změně zaostření z nekonečna na 1:1 se nic nevysouvá a délka objektivu zůstává fixní. Moderní ultrazvukový pohon automatického ostření (USM) je rychlý, tichý a umožňuje pracovat v režimu FTM (Full Time Manual), lze tedy ostřit ručně i při zapnutém automatickém ostření. Ačkoli ostřím převážně ručně, rychlost autofokusu tohoto objektivu dává šanci fotografovat motýly na kývajících se stéblech, které by ručně zaostřit nešlo. Úspěšnost není zdaleka stoprocentní a záleží i na modelu fotoaparátu (7D je podstatně lepší než 30D), ale už jen to, že existuje šance na pořízení slušné fotografie za nepříznivých podmínek, je velké plus.
Zlatý hřeb na samotný závěr. Při přemítání o koupi jsem přečetl pár recenzí od majitelů, prošel několik diskusí na fotoserverech, ale nebyl jsem zcela přesvědčen. Přesvědčila mě až praxe. Nyní mohu procházet archiv a vybírat snímky, které by bez tohoto objektivu nevznikly. Ve stínu sající perleťovci stříbropásci, před bouřkou focený soumračník skořicový, housenka bekyně pižmové přisvícená bleskem, ale s přirozeně osvíceným pozadím...
Prakticky jsem schopen použít čas 1/80 s při fotografování v měřítku 1:3 až 1:2 s tím, že většina snímků bude ostrých (ostrých v rovině ostrosti, správné zaostření je samostatný problém, nesouvisející s objektivem). Ty neostré mohou při takto dlouhých časech padat jak na vrub roztřesení fotoaparátu, tak na vrub chvění samotného fotografovaného objektu, způsobovaného závany větru. Většinu snímků v měřítku 1:1 pořizuji s použitím blesku časem 1/250 s, takže pro ně stabilizace výrazný přínos nemá, ale již jsem fotografoval i takto malé objekty v přirozeném světle a čas 1/80 s je i v tomto měřítku použitelný.
Jelikož jsem zmínil nutnost správného zaostření, tak musím poznamenat, že i v tomto ohledu je optická stabilizace objektivu přínosem. Díky ní se totiž mnohem méně chvěje obraz v hledáčku. Kdo fotí makro v měřítku 1:1, jistě zná případy, kdy se snaží zaostřit na objekt, který kvůli třesoucím se rukám doslova poskakuje po matnici. Skloubit v takovou chvíli zaostření a kompozici je celkem složité a asistence stabilizátoru v objektivu je vítanou pomocí.
Snad jediným negativem spojeným s používáním stabilizace je zvýšená spotřeba energie. Není to nijak markantní, přesto jsem si již několikrát všiml, že pod zataženou oblohou ubývají segmenty na ukazateli nabití baterie fotoaparátu rychleji než za slunného počasí. To je jeden z důvodů, proč nemám stabilizátor zapnutý trvale, ale aktivuji ho pouze tehdy, když fotím s expozičními časy 1/200 s a delšími. Druhým důvodem je skutečnost, že v jedné recenzi stabilizovaného teleobjektivu poukazoval autor na fakt, že při krátkých časech, z hlediska roztřesení zcela bezpečných, byly snímky se zapnutým stabilizátorem paradoxně méně ostré. Proto se držím zásady, že když není stabilizace potřeba, je vypnutá - nevybíjí baterii, neopotřebovává se (samozřejmě, optická stabilizace podléhá opotřebení jako každý mechanický systém) a nehrozí, že by mohla jakkoli negativně ovlivnit kvalitu obrazu.
Objektiv Canon EF 100/2.8 IS L Macro splnil a v některých aspektech možná i předčil má očekávání. V porovnání se Sigmou 105/2,8 EX DG Macro, která je sama o sobě výborným objektivem, má canon přeci jen o fous lepší optiku, což se projevuje zejména v extrémních situacích, při fotografování s plně odcloněným objektivem a v protisvětle. Praktičtější je i vnitřní ostření s pevnou délkou objektivu a ultrazvukový pohon ostřicího mechanismu.
Především však tento objektiv posouvá do jiné dimenze fotografování při nedostatku světla. V kombinaci s vysokou citlivostí moderních digitálních zrcadlovek a s pomůckami, jako je odrazná deska, jsem s ním z ruky fotografoval i po západu slunce. Proč? Protože jsem čekal, až perleťovec dvouřadý složí křídla, a dokud na něj svítilo slunce, tak je měl otevřená. Je to příklad sice extrémní, ale reálný a smysluplný.
V tomto ohledu se Canon EF 100/2.8 IS L Macro výborně doplňuje se Sigmou 180/3,5 EX DG Macro, která je díky delší ohniskové vzdálenosti skvělá pro fotografování motýlů za plného slunce, kdy jsou pohyblivější a plašší. Když slunce zajde, jsou mnohem klidnější, ale na focení je málo světla, což je přesně chvíle, kdy nasazuji kratší, stabilizovaný canon. Kratší ohnisko přijde vhod i v situaci, kdy motýl sedí v hustém podrostu a v cestě dokonalému záběru stojí spousta rostlinstva. Potom je kratší pracovní vzdálenost výhodou, stačí vyčistit menší prostor.
Jedinou temnou stránkou popsaného objektivu zůstává cena, která je více jak dvojnásobná ve srovnání s obdobnými objektivy bez stabilizace. Ty stále považuji za ideální vstupenku do světa makrofotografie a je na každém, aby zvážil, zda rozdíl v ceně odpovídá přidané hodnotě, kterou stabilizovaný objektiv nabízí.
Koláčkova galerie motýlů © Marek Vojtíšek, 2004-2024
| Založeno 3. 6. 2004 | Naposledy aktualizováno 11. 10. 2024
Jakékoli užití fotografií a textů publikovaných na webu kolas.cz je možné
pouze s písemným svolením autora.