Jak nastavit fotoaparát, vyladit expozici, jak usadit nočního motýla a vytvořit zajímavou scénu. Článek volně navazuje na text Makroblesky, softboxy a rozptylky.
V noci je tma, takže jediné světlo, které vykreslí obraz, je to, které sami vytvoříme: světlo blesku. Vzhledem k tomu, že se motýli fotografují zblízka, tak i vestavěný neboli interní blesk má dostatečný výkon k jejich nasvícení. Externí blesk má výhodu v rychlejším dobíjení a v tom, že zdaleka nevyužíváme jeho plný výkon, takže by měl bez potíží přežít i teplé letní noci, kdy při dobrých příletech motýlů na světlo není problém pořídit i více jak pět stovek snímků během pár hodin.
Fotografování nočních motýlů s bleskem není z hlediska nastavení fotoaparátu žádná velká věda. Nastavíme manuální režim, v němž pevně navolíme clonu, čas a citlivost 100 nebo 200 ISO. Správnou expozici zajistí elektronika zrcadlovky regulací intenzity záblesku. Moderní zrcadlovky mají velmi spolehlivé systémy měření expozice s bleskem TTL (Through The Lens), tedy skrz objektiv. Konkrétně Canon používá krátký předblesk při plně odcloněném objektivu, změří množství světla odraženého od snímané scény a vypočítá intenzitu záblesku nutnou pro správnou expozici snímku.
Jak tedy konkrétně fotoaparát nastavit? Já nejčastěji používám clonu f/8 nebo f/9 a čas závěrky 1/250 s, což je nejkratší synchronizační čas mého těla Canon EOS 7D. Podrobné technické vysvětlení synchronizace blesku se závěrkou je téma na samostatný článek, v případě zájmu nechť si laskavý čtenář dohledá na nějakém specializovaném fotowebu. Z hlediska fotografování motýlů je podstatné, že při nastavení nejkratšího synchronizačního času dojde k nejefektivnějšímu zmrazení pohybu, takže ve většině případů budou ostrá i křídla letícího motýla. Jak je to možné, když 1/250 sekundy je - ve dne, za normálních světelných podmínek - čas proklatě dlouhý? Celý vtip spočívá v tom, že ačkoli bude závěrka otevřená 1/250 s, reálně bude snímek vykreslen za dobu trvání záblesku, a tato doba se pohybuje v řádech tisícin sekundy. Před zábleskem a po něm bude panovat černočerná noční tma, případné světlo čelovky je při daných expozičních parametrech zanedbatelné.
FEC (Flash Exposure Compensation) je naprosto zásadní funkce digitální zrcadlovky, byť podle mých zkušeností málokomu známá. Jak jsem napsal výše, intenzitu záblesku řídí automatika fotoaparátu, ale té je třeba čas od času poradit a k tomu slouží právě FEC. Posunutím FEC do plusových hodnot bude snímek světlejší, nastavením záporných hodnot naopak tmavší oproti výrobcem nastavené typické úrovni jasu. Vzhledem k tomu, že při fotografování nočních motýlů nastávají poměrně extrémní situace, je nějaká typická úroveň často daleko od toho, co potřebujeme.
Problematické je především fotografování motýlů na bílé plachtě při vábení na světlo. Tady se expoziční automatika nechává ošálit vysokým jasem látky a výsledkem je černý motýl na šedé ploše. Zde je třeba nastavit FEC okolo +1 až +1 1/3, méně pro světlejší motýly a více pro motýly tmavé, aby byli dobře prokreslení. Opačným případem je motýl s plochami kovově lesklých šupinek, které se lehce přepálí, sedící například na tmavé kůře stomu. Zde je třeba upravit expozici do mínusu, obvykle postačí FEC -1/3 nebo -2/3.
Můžete namítat, že odchylky v řádu +/- 1 nebo 2 EV lze jednoduše korigovat při zpracování snímku v počítači, ale já razím zásadu, že nejlepším výchozím materiálem pro úpravy je korektně exponovaný snímek. Proto s FEC aktivně pracuji, není to nic složitého, jen další součást fotografického řemesla, kterou si lze osvojit a víceméně zautomatizovat. A ty možnosti úpravy v počítači jsou tu pro případy, kdy se člověk sekne, zapomene něco přenastavit, nebo prostě měřící technika zrcadlovky ujede, protože se chytí něčeho, o čem člověk ani netuší, že to v hledáčku má, třeba lesklejší plošky kůry.
Možná to vůbec nejzajímavější na nočním focení. Motýl přiletí ke světlu, chvíli kolem něj létá a pak usedne na prostěradlo. Člověk udělá pár snímků, v první řadě pro dokumentaci a pak i proto, že některé druhy nočních motýlů na prostěradle nevypadají špatně. Ale přirozené prostředí to není. Nezbývá, než se pokusit motýla přesadit.
Obvykle je nutné nechat motýla nějaký čas na prostěradle zklidnit. V blízkosti světelného zdroje podlehne dojmu, že nastal den, a usne. Pak je šance jej opatrně podebrat a nechat zachytit na prst, větvičku nebo list. U různých druhů je tato operace různě obtížná. Většina píďalkovitých při sebelehčím podráždění dotykem okamžitě startuje, hřbetozubec javorový předstírá smrt a padá bezvládně k zemi, hranostajníci a štětconoši se zase často drží tak pevně, že jejich sundavání s prostěradla hrozí utržením nožiček.
Máte-li nočního motýla úspěšně nabraného, vyvstává nerudovská otázka, kam s ním. Odpověď je dobré si rozmyslet předem, než vůbec začnete s motýlem manipulovat, neboť tím okamžikem začíná běžet časomíra. Jakmile je totiž motýl probuzen, je jen otázkou času, než zase vzlétne. Někdy jsou to minuty, jindy sekundy, ale vždy je lepší počítat spíše s tou horší variantou a pracovat šetrně, ale rychle.
Kam tedy s ním? Chybu neuděláte s kmenem stromu, nejlépe s nepříliš rozpraskanou kůrou. Lepší je silnější kmen bez větví, dobře přístupný ze všech stran, protože motýl často ignoruje, že jsme ho usadili na pečlivě vybrané místo pro fotografování a sám si po kmeni popoleze někam, kde se jemu samotnému líbí více. Pokud tedy vůbec někam poleze a rovnou nevzlétne. Pak nezbývá, než doufat, že poletí zpět ke světlu, znova usedne na prostěradlo a fotograf dostane druhou šanci na jeho přesazení.
Spolehlivou indikací, že se usazený motýl chystá vzlétnout, je vibrování křídly. Obvykle začíná jemným třesem a postupně se stává intenzivnějším, celá rozcvička zpravidla zabere více času, když je chladněji. Ve chvíli těsně před vzlétnutím má potom fotograf jedinečnou šanci vyfotit nočního motýla s víceméně roztaženými předními křídly odkrývajícími křídla zadní.
Někteří motýli se u světla chovají mimořádně neklidně a nechtějí se usadit. Pro takové případy je dobré mít po ruce zavařovací sklenici nebo jinou uzavíratelnou nádobu, alespoň částečně průhlednou, a motýla do ní chytit. Obvykle to jde přímo, jindy je nutné zuřivě poletující stvoření lapit nejprve do síťky a z ní transportovat do nádoby. Tu je potom třeba položit na zem, kde motýl zchladne a stane se snadněji ovladatelným.
Jak jsem uvedl, většinu nočních motýlů fotografuji nejprve na prostěradle, kde se většina z nich po příletu ke světlu usadí. Někteří usednou na zem, většinu dříve či později přesazuji na kmen stromu, což je ideální přirozená podložka. V těchto případech není třeba pozadí řešit, motýl s podkladem jsou v jedné rovině a nic dalšího na snímku není. Potíže nastávají ve chvíli, kdy se motýl usadí do trávy nebo na list stromu či keře. Potom je pozadí daleko za motýlem, řádově desítky centimetrů až jednotky metrů. Výsledkem je, že blesk osvítí motýla, ale pozadí zůstane černé.
Byť jsem se setkal s názorem, že fotografie motýlů se zcela černým pozadím jsou zajímavé, tak já osobně mám zcela opačný pohled na věc. Černé pozadí není přirozené, absolutní tmu na zemském povrchu nikde nenajdete, pouze v podzemí nebo v mořských hlubinách. Jak zde již poněkolikáté opakuji, mým cílem jsou přirozeně vypadající fotografie, takže jsem se pustil do hledání metod, jak se černého pozadí zbavit.
První možností je naaranžovat motýla tak, aby pozadí nebylo příliš daleko. Jenže fyzika je neoblomná, intenzita světla ubývá se čtvercem vzdálenosti. Je-li tedy pozadí dvakrát dále od fotoaparátu než fotografovaný objekt, jinými slovy motýl cca uprostřed mezi pozadím a fotoaparátem, bude pozadí čtyřikrát tmavší. S tím se ještě lze nějak popasovat při úpravě snímku v počítači, ale při trojnásobné vzdálenosti už bude pozadí devětkrát tmavší a dostáváme se do sfér, kde již žádná digitální kouzla nepomohou. Tato metoda má tedy jen velmi omezené použití, ne každý motýl sebou nechá složitě manipulovat a často ani není na co ho posadit, aby nějaké rozumné pozadí nebylo příliš daleko, nebo naopak příliš blízko, protože pak by zase nebylo dostatečně hezky rozmazané...
Druhá metoda má název dálkově odpalovaný systémový blesk a kromě toho, že osvítí i několik metrů vzdálené objekty, tak umožňuje doslova si hrát se světlem skrze změny úhlu a intenzity nasvícení pozadí. Je ovšem potřeba mít k dispozici odpovídající techniku.
Prvním předpokladem je tělo digitální zrcadlovky, které umí na dálku odpálit externí systémový blesk. Canon EOS 7D to dovede prostřednictvím infračervených signálů z vestavěného blesku, má dřívější těla to nedovedla. Druhým předpokladem je systémový blesk, který umí fungovat v režimu "slave" - tedy nechat se řídit a odpalovat na dálku. Canon Speedlite 430 EX II to umí. Suma sumárum by to u Canonu mělo jít přinejmenším se všemi novějšími těly střední a vyšší třídy vybavenými interním bleskem a se všemi systémovými blesky vyjma nejnižší řady. Alternativou je ovládání externího blesku prostřednictvím druhého systémového blesku nasazeného na těle fotoaparátu, nebo pořízení sady na bezdrátové ovládání externích blesků.
Jak to celé funguje v praxi? Překvapivě ne tak složitě, jak by to mohlo na první pohled vypadat. V menu zrcadlovky se aktivuje bezdrátová funkce interního blesku v režimu interní+externí, aby se na osvícení scény podílely oba blesky současně. Fotoaparát je v manuálním režimu (M), clona a čas závěrky jsou pevně nastavené. Interní blesk fotoaparátu je vyklopen a připraven skrze rozptylku nasazenou na objektivu osvítit motýla a zároveň s tím odpálit externí blesk. Ten je nastaven do režimu slave a umístěn někde poblíž motýla, pochopitelně mimo záběr, infračervené komunikační čidlo natočené směrem k fotoaparátu, hlava směřující do oblasti, která bude pozadím snímku. Externí blesk lze pro tento účel položit na fotobatoh, podstatně lepším řešením je jeho umístění na malý stativ s adaptérem pro uchycení blesku.
Dál už je to jen o experimentování a získávání zkušeností. Intenzitu záblesku lze nastavit pro interní a externí blesk samostatně, pozadí lze přisvítit rovnoběžně s osou záběru nebo více ze strany, zleva nebo zprava, pokaždé bude výsledek trochu jiný. Zpočátku není úplně lehké správně umístit externí blesk a nasměrovat jej tak, aby skutečně osvítil prostor za motýlem a neblýskal pánubohu do oken. To vyžaduje trochu praxe, stejně jako sladění intenzity záblesků. Kreativní možnosti, které technika přisvícení pozadí dálkově odpalovaným externím bleskem otevírá, jsou ale tak úžasné, že úsilí věnované osvojení si této metody rozhodně stojí za to.
Koláčkova galerie motýlů © Marek Vojtíšek, 2004-2025
| Založeno 3. 6. 2004 | Naposledy aktualizováno 9. 2. 2025
Jakékoli užití fotografií a textů publikovaných na webu kolas.cz je možné
pouze s písemným svolením autora.