O délce života motýlů a motýlích loukách
Jak dlouho žijí motýli? Zdánlivě jednoduchá otázka, ale jak už to v přírodě
bývá, odpověď je složitější.
Celý životní cyklus motýlů od vajíčka přes housenku a kuklu až po dospělce se během roku několikrát opakuje, hovoří se o počtu generací. U našich denních motýlů bývají generace do roka maximálně tři, obvykle ale jen jedna nebo dvě. U druhů s jedinou generací tedy platí, že motýl žije rok - bereme-li v úvahu všechna životní stadia - protože dospělci létají každoročně v přibližně stejnou dobu. Někteří noční motýli mohou mít larvální vývoj i víceletý, z denních motýlů u nás prodělává dvouletý vývoj pouze část housenek modráska hořcového a snad i někteří horští okáči.
Je-li generací více, potom některé prodělají svůj vývoj rychle, během vegetačního období, zatímco vývoj generace přezimující se musí v některém ze stadií na dlouhé měsíce nepříznivého počasí pozastavit. U každého druhu je přezimující stadium obvykle pevně dané, nicméně mezi našimi denními motýly najdeme každou ze čtyř možných variant. Například u jasoně dymnivkového přezimují vajíčka, u modráska jehlicového housenka, u modráska rozchodníkového kukla. Asi nejznámějším příkladem motýlů, kteří přezimují dospělí, je babočka paví oko, která se v přírodě na zimu uchyluje do dutin stromů, často však k tomuto účelu využívá i půdy lidských obydlí, stejně jako babočka osiková nebo babočka kopřivová.
Aby byl výčet úplný, je třeba zmínit, že někteří motýli u nás nepřezimují. Znamená to, že na jaře přilétají z jižních krajů, kam se další generace zase na podzim vracejí. Takovýmto migrantem je třeba babočka admirál nebo babočka bodláková. Ta se v roce 2009 postarala o nepříliš často vídaný jev, když neobvykle mírnou zimu ve Středomoří přežila ve velkých počtech a ohromná hejna těchto motýlů potom v květnu přelétala přes naše území z jihu na sever. Na některých místech bylo možné pozorovat i stovku proletujících motýlů za hodinu, já sám jsem byl svědkem tohoto tahu v okolí Roudnice nad Labem, Brna a Olomouce.
Co se týká délky života samotných dospělců, ta se u denních motýlů pohybuje v rozmezí od několika dnů u soumračníka máčkového po nějakých deset až jedenáct měsíců u žluťáska řešetlákového a dalších přezimujících druhů. Mezi největší vytrvalce z těch, kteří nepřezimují, patří velcí okáči, například okáč voňavkový, a oba naše druhy batolců, kteří se mohou dožít až téměř dvou měsíců, zatímco u většiny ostatních motýlů se délka života dospělců pohybuje mezi jedním až třemi týdny.
S délkou života souvisí i to, v jak dlouhém časovém rozmezí lze dospělé motýly různých druhů v přírodě pozorovat. U vícegeneračních druhů může být doba letu jednotlivých pokolení zřetelně oddělena, nebo se mohou generace vzájemně prolínat a motýli tak poletují bez přestávky i několik měsíců. Většinou je ale doba letu poměrně krátká, tak tři týdny až měsíc, což je dáno tím, že se motýli líhnou víceméně najednou, aby se příslušníci obou pohlaví mohli setkat a spářit.
Důsledkem toho, že výskyt motýlích dospělců na určitém místě je koncentrován do poměrně krátkého časového rozpětí, je zranitelnost celých populací. Stačí, aby se líhnutí motýlů setkalo s týdnem špatného počasí, nebo aby louka byla v nevhodný termín posečena, a motýli mohou v dané lokalitě vyhynout. Jedinou šancí na jejich návrat je to, že přežijí někde v blízkém okolí a v následujících letech opuštěnou lokalitu opět kolonizují.
Takto to ostatně v krajině fungovalo po staletí, v nepříznivých letech motýli z řady míst zmizeli, aby se v dobách příznivějšího počasí zase rozšířili všude tam, kde nalezli vhodné podmínky k životu. Jenže člověk rozoral meze a zcelil pole a lesy do rozloh, které jsou pro motýly nepřekonatelné, čímž izoloval jednotlivé populace a znemožnil kolonizaci příhodných lokalit, protože většina dospělých motýlů nikdy nedoletí dál než pár set metrů od místa, kde se vylíhnou z kukly. Tato zásadní proměna krajiny v podstatě odsoudila motýly a další bezobratlé k živoření a postupnému vymírání a je nejvýznamnější příčinou dramatického vymizení motýlů, k němuž u nás a prakticky v celé Evropě dochází od poloviny 20. století.
Motýli v moderní krajině
Je na člověku, aby do krajiny opět vrátil „motýlí louky“ – stačí malé plácky rozeseté pár set metrů jeden od druhého, jednou za rok částečně posečené, na nichž místo řepky dostane šanci k růstu původní česká luční květena. Šancí pro motýly a další bezobratlé v industriální krajině jsou i náspy dálnic, silnic a železnic, podél nichž se dnes na Moravě úspěšně šíří například pestrokřídlec podražcový, nebo zatravněné plochy kolem parkovišť a továrních hal, pokud ovšem nejsou každý týden nemilosrdně vyholeny motorovými sekačkami.
Velkou příležitostí jsou i šetrně ošetřované sady a vinice a nehnojené pastviny biofarem, pokud část z nich zůstane každý rok nepasena, protože příliš intenzivní pastva vytvářející „golfový trávník“ motýlům nesvědčí - nejen, že dobytek spase rostliny i s housenkami, ale navíc ani dospělí motýli nenajdou dostatek květů s nektarem. Stejně tak mohou motýly hostit i různé volnočasové areály, naplňující životní styl moderního člověka, jako třeba lanové parky, motýlí rezervace vznikají a úspěšně vzkvétají na motokrosových drahách, vždyť koneckonců armádní tankové střelnice patří k nejbohatším biotopům u nás, paradoxně právě díky zdánlivě ničivému působení těžké vojenské techniky a trhavin.
Motýli zkrátka mohou žít vedle člověka a obohacovat svou krásou a rozmanitostí jeho život, aniž by ho omezovali v jeho aktivitách – není totiž třeba chránit přírodu před lidmi, ale pro lidi, a ochranářské přístupy založené na zákazech vstupu do přírody se snad již pomalu stávají minulostí. Je tedy jen na nás, zda dáme našim dětem šanci procházet se krajinou, kde se na loukách budou třepotat motýlí křídla, nebo budeme za pár desetiletí už jen chodit na občasné výstavy motýlů do skleníků a ukazovat si na bělásky, žluťásky, modrásky a babočky jako na něco exotického. Zatím to vypadá tak, že českou krajinu namísto motýlích luk osídlila pole solárních panelů.
