Smrtí každého člověka je mne méně,
neboť jsem část lidstva.
A proto se nikdy nedávej ptát,
komu zvoní hrana.
Zvoní tobě.

John Donne
 

Komu zvoní hrana aneb Proč chránit motýly?

Otázka, která se v různých podobách objevuje zas a znovu. Motýli jsou krásní, ale k čemu to je dobré, co z toho budeme mít, stojí to vůbec za to? Ano, stojí to za to, a nejenom proto, že jsou motýli krásní. Důvodů je celá řada a většina z nich se lidí týká, často i mnohem bezprostředněji, než se na první pohled může zdát.

Babočka paví oko, pro někoho možná jen běžný, obyčejný motýl, pro jiné jeden z nejkrásnějších.

Motýli jsou krásní

Jakkoli to zní povrchně a banálně, je to tak a snad ani největší skeptici nemohou proti tomuto tvrzení nic namítat. Stejně jako díla mistrů malířů a sochařů a nebo architektonické skvosty z dob dávných i současných, dovede i setkání s motýlem, mistrovským dílem evoluce, vyvolat v člověku silný emocionální zážitek. I ti úplně obyčejní motýli - bělásci, žluťásci, babočky, okáči - svou přítomností oživují rozmanitá přírodní zákoutí, která by bez nich působila smutným, opuštěným dojmem. Máme snad právo připravit budoucí generace o nádhernou podívanou na takového otakárka, přeletujícího mezi květy hvozdíků?

Místní poddruh jasoně červenookého vymřel ve Štramberku již počátkem 20. století, dnešní reintrodukovaná populace je směsicí z několika převážně slovenských zdrojů.

Motýli jsou jedineční

Moderní věda dospěla k poznání, že základem živých soustav je genetická informace uložená v molekulách DNA a předávaná z generace na generaci. Nepřeberné množství kombinací genů zajišťuje jedinečnost každého individua, společné sady genů definují jednotlivé druhy, vzájemnou podobnost i rozmanitost jejich příslušníků.

Vymřením každého druhu, ba každé jednotlivé populace, přichází naše planeta o část genetického bohatství, které bylo v dané skupině organismů uloženo. Tato ztráta je nevratná a nenahraditelná. Člověk sám sebe ustanovil správcem této planety, měl by tedy vyvinout přiměřené úsilí k tomu, aby byl dobrým hospodářem a svěřené statky ochraňoval a zachoval pro budoucí generace.

Motýli jsou inspirující

Že motýli svou křehkou krásou inspirují umělce, netřeba rozvádět. Řada jedinečných detailů motýlí anatomie je však zároveň inspirací pro vědce, pracující na technologiích, které mohou v blízké i vzdálenější budoucnosti ovlivnit náš každodenní život.

Typický efekt modrého lesku na křídlech batolce duhového.

Jeden příklad za všechny, šupiny pokrývající motýlí křídla. Samy o sobě velké tak akorát, aby byly ještě rozlišitelné pouhým okem, snímky z elektronových mikroskopů pak odhalují neuvěřitelně komplikované struktury jejich povrchu. Struktury zodpovědné za intenzivní zbarvení křídel našich modrásků, ohniváčků a mnoha tropických druhů, struktury schopné rozkládat viditelné světlo a odrážet jen určité vlnové délky, často v závislosti na úhlu dopadu světelných paprsků. Typickým příkladem měňavosti těchto takzvaných strukturálních neboli iridescentních barev jsou křídla batolců, na křídlech perleťovců zase najdeme plochy s neobvykle vysokou odrazivostí v podobě perleťových skvrn, zatímco křídla amerických otakárků rodu Parides patří k nejčernějším známým povrchům vůbec – to vše díky různým nanostrukturám připomínajícím žebra nebo včelí plástve.

Modré, oranžové, černé a bílé šupiny na křídle samice modráska jetelového.

Teprve nedávný pokrok v nanotechnologiích umožnil vůbec uvažovat o „kopírování“ struktur motýlích šupin a o jejich využití, počínaje ochrannými prvky na bankovkách, přes konstrukci vysoce účinných fotovoltaických článků s minimálním odrazem světla od povrchu, až po optické procesory, které by mohly jednoho dne nahradit nyní používané polovodiče, neboť slibují mnohem vyšší výkon při menších rozměrech a řádově nižší spotřebě energie.

Motýli jsou chemické továrny

Není to nadsázka, nýbrž další oblast, v níž schopnosti motýlů mohou být inspirací pro vědu.

Housenka pestrokřídlece podražcového je jedovatá díky alkaloidům z živné rostliny, podražce křovištního.

Četné druhy motýlů jsou potravními specialisty, živí se velmi úzkou skupinou rostlin, nebo přímo monofágy, kteří se živí jediným rostlinným druhem. Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by nešlo o rostliny odporně chutnající, nebo přímo prudce jedovaté, takové, kterým se jiní býložravci vyhýbají obloukem. Motýli se dokázali s jedovatostí svých živných rostlin nejen vyrovnat, ale dokonce ji i využívají ve svůj prospěch, když rostlinné jedy ukládají do svých tkání a činí tak sami sebe jedovatými. Housenky některých tropických motýlů nesou na svém těle jedovaté trny a kontakt s nimi může být pro člověka nejen nepříjemný, ale i životu nebezpečný. Bělásci se zase dovedou učinit nepoživatelnými díky tomu, že si ukládají určité produkty své vlastní látkové přeměny, takové, které jiní živočichové ze svých těl vylučují jako odpad.

Schopnost motýlů pracovat s jedy může být podnětem pro nové objevy na poli medicíny, konkrétně pro vývoj nových generací léčiv. Jestli to zní příliš fantasticky, tak uvažme, kdo by si byl pomyslel, že nám mohou být užitečné plísně, než si Alexander Fleming v roce 1928 všiml, že mu zplesnivěly bakteriální kultury, a než byl v roce 1935 izolován penicilin?

Motýli jsou součástí ekosystémů

Moderní přístupy k ochraně motýlů již dávno nejsou založeny na zákazu jejich chytání, ale opírají se o studium vazeb motýlů na prostředí, v němž žijí, a za naprosto zásadní považují zachování celých ekosystémů, jejichž jsou motýli součástí. Ochrana motýlů tak široce přesahuje vlastní obor lepidopterologie, nauky o motýlech, a sahá od botaniky přes entomologii až ke krajinné ekologii.

Soumračník čárkovaný, jeden z mnoha druhů extenzivních pastvin, dříve hojný, dnes dramaticky ustupující.

Dramatický úbytek motýlů v prostředí industriální civilizace dvacátého století ukazuje na to, že staletí fungující ekosystémy se hroutí. Naše znalosti vzájemných vztahů mezi neživou přírodou, mikroorganismy, rostlinami, živočichy, lidskou činností a krajinou, kterou tyto složky tvoří, jsou dosud jen útržkovité, nicméně postačující k tomu, abychom mohli pojmenovat zásadní příčiny a dovodit mnohé neblahé důsledky, které pro lidstvo z narušování přírodního prostředí plynou.

Velkoplošné zemědělské hospodaření podporované umělými hnojivy, herbicidy a pesticidy, stejně jako přeměna přirozených a polopřirozených lesů na stejnověké monokultury, odvodnění bažin, narovnání vodních toků, zabetonování a zaasfaltování ohromných ploch lidských sídel, v nichž nezůstalo místo byť jen pro ostrůvky zeleně, to jsou hlavní příčiny vymírání motýlů, ale i dalšího hmyzu a bezobratlých tvorů vůbec, drobných savců, ptáků, rostlin i půdních organismů, degradace životního prostředí jako takového.

Žluťásek borůvkový, jedna z obětí plošné likvidace rašelinišť v 80. letech 20. století.

V takto zbídačené krajině nedokáží motýli přežít a je jen otázkou času, kdy tytéž problémy citelně dopadnou na člověka. Bleskové povodně a naopak zemědělství postihované letními suchy, to jsou první varovné signály, že krajina je narušena, že přestává fungovat její schopnost absorbovat přívaly vody během srážek a posléze ji pomalu uvolňovat v průběhu týdnů nebo i měsíců.

Ochráníme-li krajinu, ochráníme motýly a tím ochráníme i sami sebe. Řečeno slovy Jána Macka z Entomologického oddělení Národního muzea, všichni živí tvorové jsou ze stejné hmoty a platí pro ně stejné přírodní zákony, pokud tedy dnes vymírají motýli, za pár let se na seznamu ohrožených druhů může ocitnout člověk.

Na závěr tohoto článku si dovolím parafrázovat úvodní citát anglického renesančního básníka a kazatele Johna Donna, známý především díky románu Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana:

Vymřením každého druhu je člověčenstva méně,
neboť jsme součástí přírody.
Proto se neptejme, komu zvoní hrana.
Zvoní nám.