Za denními motýly do lesa
Je to trochu zvláštní představa. Denní
motýli, tvorové vesměs vyhledávající osluněná místa, k jihu ukloněné svahy,
výborní letci jako stvoření pro život v otevřené krajině. A proti tomu
les, prostředí stinné, překryté zeleným baldachýnem korun stromů.
Jenže není les jako les a my dnes známe v podstatě jen jednu jeho formu, a to les vysokokmenný, pěstovaný člověkem za účelem produkce dřeva. Stromy v takovém lese bývají stejného stáří a rostou blízko u sebe, takže moc slunečních paprsků jejich koruny skutečně nepropouštějí. Ačkoli můžeme mít pocit, že zrovna tohle je ta pravá „příroda“, jde o čistě kulturní porost, asi jako lán obilí, a s druhovým bohatstvím takového místa to podle toho vypadá.
Naši předkové hospodařili v lesích úplně jinak, tu a tam porazili pár stromů a nechali pařezy obrazit mladými výhonky, z nichž časem vzešla nová generace stromů. Takovýto les, nazývaný pařezina, si udržoval přirozenou druhovou skladbu a díky převaze mladých stromů bez rozložitých korun byl prozářený sluncem, takže poskytoval ideální podmínky k životu celé řady motýlích druhů. Ty dnes patří k silně ohroženým, nebo se jim daří přežívat alespoň na okrajích vysokokmenných lesů, na pasekách a v průsecích podél lesních cest.
Důležitým faktorem, který přispíval k druhové rozmanitosti nejen pařezin, byla lesní pastva. V řídkých lesích vyrůstala šťavnatá tráva, takže se do nich vyháněl dobytek, který jednak bránil jejímu nadměrnému růstu a jednak svými kopyty narušoval drn, síť vyšlapaných stezek navíc udržovala větší rozestupy mezi stromy a les tak zůstával trvale prosvětlený.
Příběh likvidace pařezin je příběhem vymírání hnědáska osikového. Jeho dějištěm je celá Evropa a stejně jako od západu k východu postupovala industrializace a ekonomický rozvoj, mizely postupem času pařeziny a s nimi i motýl. V zemích západní a střední Evropy přežilo 20. století jen několik izolovaných populací, včetně té poslední české, která však balancuje na hraně životaschopnosti. Dál na východ se hnědáskovi zatím vede lépe, ale jeho úbytek kopíruje známý scénář, pouze se zpožděním několika let či desetiletí.
Dalším nádherným lesním motýlem, jehož osud visí na vlásku, je jasoň dymnivkový. Dymnivky jsou i dnes typickou součástí jarního květnatého koberce listnatých lesů, nicméně motýl u nás přežívá už jen na několika místech na Moravě. Jak je to možné? Inu, samotná přítomnost dymnivky housenkám jasoně nestačí, ty totiž ke svému překotnému vývoji potřebují vedle dostatku potravy i dostatek tepla, a to jim dodají pouze sluneční paprsky. Ve stinných lužních lesích tak najdeme spousty dymnivek, ale jasoň dymnivkový v takovém prostředí není schopen přežít.
Světlé listnaté lesy teplých pahorkatin, jaké najdeme třeba v Českém krasu nebo na Křivoklátsku, jsou domovem bělopáska dvouřadého. Bělopásky, podobně jako například batolce, můžeme často vidět, jak sají vodu a minerály z rozbahněných lesních cest, často v hlubokém stínu, i oni však potřebují k životu slunce, stejně jako zimolez, jenž je živnou rostlinou housenek. Jako většina babočkovitých motýlů jsou bělopásci zdatní letci, takže mají větší šanci nacházet vhodná místa pro vývoj další generace než méně mobilní druhy motýlů, ale i přesto je bělopásek dvouřadý ohroženým druhem.
Na pokraji vymření se u nás nachází okáč bělopásný, obyvatel rozvolněných borů a doubrav na písčitých a skalnatých půdách. Tento vysloveně teplomilný motýl je na hustotu lesa velmi citlivý a na většině míst, kde býval dříve relativně hojný, vymizel s tím, jak byla ukončena lesní pastva a porost zhoustl, často s přispěním člověka, který pro neúrodné písčiny nalezl hospodářské využití v podobě produkce borového dřeva. Dnes, v době kdy poslední okáči bělopásní živoří ve středním Povltaví na hranách skal, na okrajích lesů a na drobných světlinách po padlých stromech, probíhá mapování jeho rozšíření a uvažuje se o záchranných programech. Tato snaha však již možná přichází příliš pozdě.
Z osudu těchto několika vybraných motýlích druhů je zřejmé, že převod většiny lesů na vysokokmenné, navíc často jednodruhové porosty, měl na přírodní bohatství České republiky, katastrofální dopad. Navíc je velmi pravděpodobné, že denní motýli jsou pouze příslovečnou špičkou ledovce a zcela mimo naši pozornost spolu s nimi vymírají spousty dalších druhů bezobratlých živočichů. Přitom by často stačilo málo, aby se podařilo nepříznivý vývoj zvrátit, nebo alespoň zabrzdit. Možná jen tu a tam porazit strom, aby do lesa pronikly sluneční paprsky a v jejich záři se zatřepotala motýlí křídla.
