Světlo
Pokud fotograf hovoří o světle, má obvykle na mysli charakter osvětlení fotografovaného objektu. Zjednodušeně řečeno, fotografie je obraz vykreslený světlem, takže není divu, že právě světlo hraje v kvalitě fotografií významnou roli.
Přirozené světlo
V úvahu přicházejí dva zdroje přirozeného světla, a to buď přímé slunce jako zdroj bodový, nebo zatažená obloha jako přirozený zdroj rozptýleného světla.
Jelikož denní motýli poletují převážně za slunečného počasí, působí fotografie nasvícené přímým sluncem přirozeně, živě a optimisticky. Sluneční světlo je navíc velmi intenzivní, což dovoluje plně využít možnosti práce s hloubkou ostrosti v kombinaci s krátkými expozičními časy a nízkou citlivostí.
Přímé sluneční světlo je však také velmi ostré, což může vést
k mozaikovitému střídání světlých a tmavých ploch na pozadí
snímku, které působí rušivě. Na vodních kapkách, listech rostlin, případně
na hladkých ploškách kamenů mohou také vznikat nežádoucí odlesky. Pokud je
úhel nasvícení křídel motýla příliš ostrý,
může rovněž dojít k nepřirozenému zvýraznění jejich reliéfu, především žilnatiny.
Obezřetnost je také na místě při sledování vlastního stínu, který nejen že
nepůsobí dobře na snímku, ale především může vyplašit motýla
ještě před pořízením záběru.
Při fotografování v přímém slunečním světle je proto nutné dávat pozor na vzájemnou polohu slunce, motýla a fotoaparátu. Její vyladění je klíčem k úspěchu a umožňuje výrazně eliminovat většinu výše popsaných negativních jevů. Zpravidla je nejlepšího výsledku dosaženo v případech, kdy světlo dopadá na motýla šikmo ve směru od fotografa, problémy většinou narůstají při fotografování v protisvětle. Ale ani protisvětlo není vždy nepřítelem fotografa a pokud se podaří jeho vlastnosti naopak využít, mohou vzniknout velmi zajímavé snímky.
Rozptýlené světlo pod zataženou oblohou, respektive pod jakoukoliv oblohou se sluncem zastíněným mrakem nebo jinou překážkou, má většinu vlastností opačných než přímé sluneční světlo. Je měkké, takže odpadají problémy s nežádoucími kontrasty a odlesky. Na druhou stranu není příliš intenzivní, takže mohou nastat potíže s nedostatečným osvícením fotografované scény. Výsledkem může být buď příliš malá hloubka ostrosti, nebo zašuměný snímek pořízený s nastavenou vyšší citlivostí fotoaparátu.
Stejnorodé osvětlení popředí i pozadí může také vést k celkovému nedostatku kontrastu na snímku, ale tento problém lze jednoduše odstranit úpravou úrovní jasu během zpracování snímku v počítači.
Umělé světlo
Při fotografování v přírodě je jednou z podstatných vlastností výbavy její přenosnost a nezávislost na přívodu elektrické energie. To podotýkám proto, že řada profesionálních záběrů hmyzu je pořizována v ateliérech za téměř dokonalých světelných podmínek vytvořených celou soustavou světel a zábleskových zařízení. Tak byla kupříkladu natočena většina populárního filmu Mikrokosmos. Výbava amatéra pobíhajícího po louce bude podstatně skromnější a tudíž i možnosti nasvícení scény omezenější, přesto není nutné se umělého světla bát.
Přímé světlo z jediného blesku není pro makrofotografii vhodné kvůli ostrým stínům a výrazným odleskům. Ono vlastně není vhodné pro fotografování obecně, ale bizarní tvary makrosvěta vrhají ještě bizarnější stíny a taková kombinace vede k dobře vypadající fotografii jen velmi výjimečně. Z tohoto důvodu se používají speciální makroblesky, produkující měkké světlo nižší intenzity než blesky klasické.
V zásadě by se totiž fotograf měl při použití blesku vyvarovat příliš tvrdého nasvícení scény a přílišných jasových rozdílů mezi fotografovaným objektem a pozadím, ležícím obvykle mimo dosah blesku.
Já používám rozptylku vyrobenou z polyetylénových výplní krabic od elektronických přístrojů, která mi dovoluje využít vestavěný blesk fotoaparátu k nasvícení těch motýlů, pro jejichž fotografování není přirozené světlo postačující. V naprosté většině jde o motýly menší než jeden centimetr, pohybující se ve stínu pod keři či stromy, nebo aktivní za soumraku. Rozptylka je lehká, snadno se nasazuje a sundává, a výsledný efekt je srovnatelný s kruhovým makrobleskem, který jsem měl také možnost vyzkoušet.
Jaké světlo tedy zvolit?
Určujícím pravidlem pro tuto volbu je jednoznačně přirozený vzhled výsledné fotografie, bez negativních jevů typických pro daný druh osvětlení.Osobně u fotografií preferuji přirozené světlo, balancující na pomezí tvrdého a měkkého, jako je třeba slunce mírně zanořené v letním podvečerním oparu.
Povrch motýlích těl pokrytých jemnými chlupy a šupinatých křídel má velmi komplikovanou strukturu, schopnou odrážet a lámat paprsky světla a vytvářet tak neskutečnou paletu barevných odstínů. Je nabíledni, že sebemenší rozdíl v kvalitě osvětlení má za následek často zásadní změnu barvy i vzhledu motýla. Tentýž jedinec vypadá jinak na přímém slunci, ve stínu pod stromy, nebo nasvícený fotografickým bleskem.
Typickým příkladem může být charakteristická barva samce ohniváčka celíkového, vznikající lomem světla v šupinách jeho křídel. Ta se v rozptýleném světle jeví stejnorodě matně oranžová, zatímco na slunci se doslova rozzáří jasně měňavými odstíny téže barvy. U ohniváčka modrolemého nebo batolce duhového se zase modrofialový lesk objeví pouze při pohledu pod určitým úhlem. Tyto jedinečné vlastnosti lze zaznamenat pouze tak, že motýla vyfotografujete za různých podmínek, v různém světle. Výsledkem by ovšem vždy měla být přirozeně vypadající fotografie.
