Díky tomu, že se motýli dlouhodobě těší zájmu vědců i amatérských entomologů,
patří k nejprobádanějším skupinám hmyzu, alespoň co se evropské fauny týká.
Velké množství motýlích druhů vykazuje velmi specifické nároky na prostředí,
v němž žijí. Často jsou specializovány na úzkou skupinu nebo i jeden jediný
druh živné rostliny, housenky často vyžadují určitou přesně danou míru slunečního
osvitu, a své nároky mají i dospělí motýli, ať už jde o zdroje nektaru
nebo vhodná místa k odpočinku a hledání partnerů.
Všechny tyto předpoklady činí z řady druhů motýlů vynikající bioindikátory - organismy, ktreré svým výskytem ukazují na kvalitu přírodního prostředí v daném místě. Sledování rozšíření určitých bioindikátorů a jeho změn v čase pak umožňuje vědcům sledovat vývoj přírodního prostředí, zejména s ohledem na lidskou činnost a její dopady. Díky sběratelům navíc existují doklady o výskytu motýlů na různých lokalitách i z dob, kdy byla ochrana přírody neznámým pojmem, a tak lze při troše štěstí vystopovat dlouhodobé trendy rozšíření některých druhů až do hloubi 19. století.
Vymizení bioindikátorů z určité lokality tak například může ukazovat, že se místní prostředí mění, aniž by tyto změny byly na první pohled patrné. Z hlediska ochrany přírody to je včasné varování, že dochází k degradaci prostředí a že je třeba objasnit příčiny a podniknout akce nutné k zachování chráněných fenoménů.
Na příkladech konkrétních druhů motýlů lze názorně ilustrovat, jak se vývoj lidské společnosti odráží na životním prostředí a jak delikátní je rovnováha sil, která umožňuje existenci určitých zajímavých biotopů.
Motýl, který býval tak hojný, že stál na okraji zájmu lepidopterologů, dokud zcela nevymizel. Ve Velké Británii vyhynul úplně, u nás přežívá na pár posledních loukách a jeho vyhlídky nejsou zrovna růžové. Co se stalo?
Odpověď je jednoduchá - přestala existovat tradiční zemědělská malovýroba, přestalo se pást. Ještě v polovině dvacátého století byla stráň s několika ovcemi a kravkou typickým obrazem české vesnice. Nyní se pro maso a mléko jezdí do supermarketů, kam je dodávají velkopodniky, které zvířata živí průmyslově vyrobenými krmivy. Stráně za vesnicemi zarostly trávou a bodláčím a to je příčina vymizení modráska černoskvrnného.
Ten má totiž velmi komplikovaný životní cyklus. Klade vajíčka na mateřídoušku, která roste pouze na výslunných stráních s nízkou vegetací. Ve stejném prostředí žije i druh mravenců, kteří housenku modráska v určité fázi jejího vývoje adoptují a ta pak přežívá zimu v mraveništi. Jakmile však tráva na stráni povyroste, zastíní půdu, slunce ji přestane vyhřívat a rozšíří se jiní mravenci, kterým vyhovuje chladnější prostředí. Tím housenky modráska černoskvrnného ztratí svého hostitele a nemohou dokončit vývoj, motýl vymírá.
Je až s podivem, jak přesně dokáží dospělí modrásci číst krajinu v okolí svého výskytu a vždy najít právě to místo, kde v daném roce probíhá pastva, aby tam nakladli vajíčka a zajistili svému potomstvu podmínky pro zdárný vývoj. Jejich dolet je však omezený, takže ukončení pastvy v okolí jedné vesnice znamená zánik celé tamní populace. Vesnice po vesnici, kraj po kraji...
Další druh, který býval hojný na řadě míst, například v okolí Prahy. Dnes už létá jen na několika málo kopcích Českého středohoří, kde nachází kamenité stepi s nízkou vegetací potřebné pro vývoj housenek a v okolí zároveň dostatek květů bohatých na nektar, bez něhož se neobejdou dospělí motýli.
Tento typ biotopů v okolí Prahy zůstal zachován, lze ho najít v Prokopském a Radotínském údolí i na řadě míst Českého krasu. Jen okáče skalní už tam nenajdeme. Proč zmizel?
Odpověď je opět jednoduchá - okáč skalní je velký motýl, ke svému životu tedy potřebuje relativně velký prostor. Protože se na jedné stráňce vylíhne jen pár okáčů, je potřeba, aby stráň byla rozlehlá, nebo aby se v přiměřené vzdálenosti nacházelo vícero strání příhodných pro život okáčů. Jen tak mohou dospělí motýli nalézt partnera k páření a dát život další generaci.
Takže ačkoli zůstaly biotopy okáče skalního zachovány, zbylo jich příliš málo, nevelkých rozlohou a příliš daleko od sebe. Podobný osud potkal prakticky veškerou přírodu u nás, zůstala ořezána a natlačena do rezervací, malých a daleko od sebe. Okáč skalní není nijak výjimečný, jen díky své velikosti a způsobu života reaguje na tento typ změny prostředí rychleji než menší druhy.
Mohelenská hadcová step, přírodní skvost v malebném kaňonu řeky Jihlavy. Jedna z nejstarších přírodních rezervací u nás a typická ukázka toho, že i příliš úzkostlivá ochrana přírody je zásahem do prostředí, který může mít neblahé následky.
Mohelenská step vznikla díky unikátní kombinaci kyselé půdy chudé na živiny, jižní expozice a pastvy dobytka z nedalekého Mohelna. Milovníkům přírody se toto místo natolik zalíbilo, že bylo vyhlášeno chráněným územím již v roce 1933. Od té doby byla pastva vytlačena a regulován byl i pohyb návštěvníků, ostatně cedule povolující vstup jen po značených cestách stojí ve stepi dodnes.
V důsledku této intenzivní ochrany došlo k přerůstání trávy, rozšíření křovin a borovice a původní stepní charakter zůstal zachován paradoxně pouze v místech, kde trávu sešlapávali turisté. Jak s tím souvisí hnědásek květelový? Ochrana přírody ho málem vyhubila, na zarostlé stepi léta živořil. Tento příběh má však dobrý konec, po výrazné redukci borovice a křovin v 80. letech a pozdějším obnovení pastvy se opětovně rozšířil. Některé další druhy se však znovuzrození stepi už nedožily.
Podobný osud možná čeká hnědáska květelového v Českém krasu, kde byla část území včetně několika stepních ploch vyhlášena za bezzásahovou zónu. Dříve se v lesích na Karlštejnsku dokonce pásal dobytek z okolních obcí, což k udržování bezlesých plošek určitě přispívalo, v dobách méně dávných spásala trávu zvěř, opečovávaná místním mysliveckým sdružením. Nyní by měly být její stavy redukovány, přezvěření totiž neprospívá lesním ekosystémům, ale s péčí o step se zřejmě nepočítá. Co to bude znamenat pro hnědáska květelového a další druhy stepního hmyzu, těžko předvídat, ale příklad z Mohelna by měl být dostatečným varováním.
První dva příběhy ukazují na základní směry vývoje vztahu člověka a prostředí ve druhé polovině 20. století. Tradiční maloplošné hospodaření, které po staletí utvářelo malebnou českou krajinu se zvlněnou mozaikou smíšených lesů, luk, políček, remízků, ovocných sadů a lidských sídel, bylo opuštěno a nastoupila tvrdá unifikace krajiny. Plantáže kulturních plodin od obzoru k obzoru, k nimž patří i lesy se smrky vysázenými hustě vedle sebe v pravidelných rozestupech, krajina bez jakýchkoli přirozených útočišť, krajina bezohledně využívaná k produkci obilí, dřeva a v poslední době, zachvácené zeleným šílenstvím, biopaliv. Krajina, v níž pro přírodu nezbývá místo, s výjimkou několika zbylých ostrůvků chráněných území, kde pod ochranou státu dožívají a pomalu vymírají dříve běžné druhy.
Aby snad nedošlo k mýlce, že je řeč pouze o motýlech, tak připomínám, že motýli zde slouží pouze jako bioindikátory, viditelná špička ledovce, ukazující na celkový vývoj prostředí, který se týká převážné většiny divokých rostlin a zvířat. Díky sledování motýlů jakožto bioindikátorů je zřejmé, že ochrana malých a izolovaných přírodních lokalit je pouze dočasným řešením a v dlouhodobém horizontu není schopna zajistit přežití ohrožených druhů. Toho lze dosáhnout pouze pokud bude ochrana přírody pojata jako komplexní péče o krajinu a její rozmanitost, díky níž bude realizováno vzájemné propojení nejzachovalejších stanovišť do sítě, která umožní jednotlivým druhům reagovat na přirozenou dynamiku vývoje prostředí, spočívající v neustálém vzniku a zániku příhodných biotopů.
Třetí příklad pak ukazuje, že i péče o chráněná území musí být prováděna s rozmyslem a že ponechání samovolnému vývoji nemusí být nejlepším řešením, neboť česká příroda již dávno není přírodou divokou, ale člověkem spoluutvářenou a na šetrném lidském hospodaření závislou. Na druhou stranu, stejně jako ponechání ladem může mít fatální následky i přemíra péče, byť opět v zásadě dobře míněné. Ale o tom zas někdy jindy.
Koláčkova galerie motýlů © Marek Vojtíšek, 2004-2024
| Založeno 3. 6. 2004 | Naposledy aktualizováno 7. 12. 2024
Jakékoli užití fotografií a textů publikovaných na webu kolas.cz je možné
pouze s písemným svolením autora.