Pod pojmem ostrost se skrývá několik věcí, které je třeba pojednat samostatně. Ne, nemám v úmyslu se rozepisovat o tom, že neexistuje dokonale ostrý snímek, protože s ideální optickou soustavou se lze setkat jen v teorii a skutečné objektivy se jí s větším či menším úspěchem snaží přiblížit - i když to je pravda a v makrofotografii na kvalitě objektivu dost záleží, ale o tom někdy jindy a někde jinde. V tomto článku bude řeč o ostrosti z ryze praktického hlediska. Proto také celé téma hned na počátku obrátím.
Neostrost může mít několik příčin, které se na fotografiích projevují každá jiným způsobem, přičemž některé druhy neostrosti jsou nežádoucí a jiné naopak přispívají ke kvalitě snímku.
První z možných příčin neostrosti. Vzniká pohybem fotoaparátu během expozice a projevuje se jako víceméně rovnoměrné rozostření v celé ploše snímku. Jde o jev prakticky vždy nežádoucí, snad s výjimkou fotografií prohlašujících sebe sama za vrchol moderního umění… Roztřesení lze předcházet správným držením fotoaparátu, pevným postojem, ale především používáním dostatečně krátkých expozičních časů.
Druhá z možných příčin, tentokrát ji má na svědomí pohyb fotografovaného objektu. Extrémně krátké expoziční časy, řádově tisíciny sekundy, umožňují vyfotografovat ostře i velmi rychle se pohybující objekty, fotografové hovoří o zmrazení pohybu. Jindy se naopak využívá delších časů k rozmazání pohybujících se objektů, což dodává snímkům dynamiku.
Sedící motýl se většinou nehýbe, a když už, tak spíše leze pryč ze záběru, než aby se rozmazal. Pozor je ale třeba dávat na vítr, který snadno rozkýve celou rostlinu i s motýlem, většinou právě v okamžiku, kdy člověk už už mačká spoušť. Totéž platí pro nevysvětlitelné nutkání většiny motýlů odletět z místa právě v okamžiku expozice, jehož výsledkem jsou krásné fotografie květů, částečně překrytých jakýmsi podivným, rozmazaným flekem.
Dlouhozobka svízelová sající nektar z květu nad ním doslova stojí ve vzduchu, přičemž velmi rychle mává křídly. Tak jako kolibřík, jenž u nás ale nežije. Expoziční čas okolo 1/400 s je dost krátký na to, aby tělo motýla zůstalo ostré, a zároveň dost dlouhý na to, aby bylo dosaženo částečného rozmazání vířících křídel. Výsledkem je akční, dynamicky působící fotografie využívající obou efektů souvisejících s pohybovou (ne)ostrostí.
Objektiv fotoaparátu je teoreticky vždy zaostřen pouze na určitou vzdálenost, v praxi se však ostré jeví i objekty o něco bližší nebo vzdálenější, jako by na snímku byla ostrá celá vrstva. Té se říká hloubka ostrosti.
Zhruba platí, že hloubka ostrosti je tím větší, čím kratší je ohnisková vzdálenost objektivu, čím vzdálenější předmět je zaostřen, a čím více je objektiv zacloněn. A tak je jedním extrémem krajinář se širokoúhlým objektivem zaostřeným na protější stranu údolí a zacloněným na f/16 a druhým makrofotograf, mířící teleobjektivem na mouchu sedící mu pár centimetrů před nosem a bojující s nedostatkem světla při f/5,6.
Jelikož se hloubka ostrosti v makrofotografii počítá na milimetry, je jedním ze základních problémů vůbec do ní celý fotografovaný objekt dostat. V tomto smyslu je to sice s placatými motýly o něco jednodušší než s kulatými brouky, ale i tak je to často téměř nadlidský úkol. Brzy přijdete na to, že člověk se i v tom nejpevnějším postoji neustále kýve dopředu a dozadu a jen těžko se s tím dá něco dělat, nemluvě vůbec o potřebě sladit kývání vlastního těla s kýváním stonku s motýlem.
Ale malá hloubka ostrosti má i svou pozitivní stránku, umožňuje takzvaně odpíchnout motýla od pozadí. Ano, zatímco motýl sedící v hloubce ostrosti bude zobrazen v celé své kráse, změť stonků za ním bude rozmazána, nejlépe natolik, že se slije do pozvolných přechodů tmavých a světlých tónů. Takto se dosahuje ideální kompozice – motýl, jeho podklad a nic víc. Tedy vlastně ano, krásně rozmazané pozadí.
V praxi to není vždy možné provést dokonale, často je pozadí příliž blízko za motýlem na to, aby bylo úplně rozmazané. Výsledkem jsou nepříliš pěkné snímky, na nichž se motýl ztrácí ve změti trav. Moje zkušenost je taková, že se vyplatí počkat, až motýl usedne na osaměle stojící rostlinu, než ho vyplašit a nechat zmizet kvůli snaze o pořízení snímku v příliš členitém prostředí. Nebo ho vyplašit úmyslně a bedlivě sledovat, kam usedne.
Svým způsobem je členitým prostředím i zem, na níž některé druhy motýlů rády usedají. Třeba velcí okáči se jinak než na zemi prakticky fotit nedají… V takovém případě je malá hloubka ostrosti neocenitelným nástrojem, s jehož pomocí lze většinu podkladu ze snímku doslova vygumovat. Podmínkou však je, že osa objektivu musí být kolmo na motýla, což neznamená nic jiného než položit fotoaparát až na zem. Bez úhlového hledáčku či výklopného displeje s živým náhledem musí na zem samozřejmě i fotograf. Ano, nelehký je jeho úděl, pokud totiž zrovna nesají vlhkost z bláta, vyhřívají se motýli na prašné cestě…
Koláčkova galerie motýlů © Marek Vojtíšek, 2004-2024
| Založeno 3. 6. 2004 | Naposledy aktualizováno 11. 10. 2024
Jakékoli užití fotografií a textů publikovaných na webu kolas.cz je možné
pouze s písemným svolením autora.