Pro fotografování motýlů, ale i zvířat a rostlin obecně, platí zásadní kompoziční pravidlo, jednoduchost. Na snímku by měl být motýl a část rostliny nebo jiný podklad, na němž sedí. Nic víc. Jakékoliv další prvky v záběru ruší a odvádějí pozornost od hlavního – a ve většině případů jediného – motivu. Toto pravidlo platí pro všechny tři základní typy záběrů, které lze v přírodě pořídit.
Detail zabírá pouze část motýla, obvykle hlavu s tykadly a sosákem. Detaily jiných anatomických částí se obvykle pořizují na preparovaných exemplářích, kde není problém fixovat motýla i fotoaparát a zajistit dostatek světla pomocí blesku nebo celé soustavy blesků a odrazných ploch. Pořizování detailních záběrů živých motýlů je velmi obtížné vzhledem k nutnosti přiblížit se prakticky až na dotek k fotografovanému zvířeti, pokud se však záběry podaří, jsou doslova oknem do jiného světa.
Celek zobrazuje motýla tak, že tento zabírá většinu plochy snímku, a je zřejmě nejobvyklejším typem záběru. Pro fotografování celku se nejlépe hodí motýl sedící s plně rozevřenými, nebo naopak zcela složenými křídly.
Motýl s rozevřenými křídly je snímán z nadhledu s osou objektivu kolmo na motýla, což spolu s úplným rozevřením křídel zajistí, že bude celý motýl zobrazen ostře. Takto lze zachytit naprostou většinu denních motýlů, běláskovití však otvírají křídla jen velmi neochotně a konkrétně žluťásci s otevřenými křídly nesedají vůbec.
Denní motýli skládají křídla kolmo nad tělem, svrchními stranami k sobě, takže při bočním pohledu odhalují spodní strany zadních a částečně i předních křídel. Opět je důležité, aby osa objektivu byla kolmá na motýla a celá plocha křídel se zobrazila ostře.
Noční motýli sedají s křídly složenými souběžně s tělem tak, že zadní křídla jsou plně překryta předními. Ta tvoří buď rovnou plochu, jako například u přástevníka kostivalového, nebo stříšku. V prvním případě platí totéž, co pro motýly s křídly rozevřenými, ve druhém je nejlépe orientovat objektiv kolmo na jedno z křídel.
Zajímavých snímků s hodnotou spíše uměleckou než dokumentární lze docílit z čelního pohledu nebo podhledu. Takové snímky obvykle leží na pomezí detailu a celku, jejich těžištěm je obvykle hlava a zbytek motýla může být rozostřen.
Velký celek sice ve filmařské terminologii označuje záběry krajiny, ale já si dovolím takto pojmenovat záběr na motýla v prostředí. Stále platí, že motýl je ústředním motivem a spolu s rostlinou na níž sedí jsou jedinými žádoucími prvky kompozice, ale role motýla již není tak dominantní jako u dvou předchozích typů záběrů. Velký prostor dostává již zmíněný podklad a především rozostřené pozadí snímku.
Samostatnou kapitolou, s fotografováním motýlů související jen okrajově, jsou snímky krajiny. To pokud je třeba zdokumentovat prostředí, v němž motýli žijí. V takovém případě je sice nezbytné potlačit sklony ke kreativní krajinářské fotografii, ale i tak je dobré pamatovat na to, že fotografa ctí dobře odvedené řemeslo. Pro účely dokumentace vztahující se ke konkrétnímu druhu je ideální fotografovat biotop v době letu motýla a v kompozici vystihnout pro přežití druhu rozhodující atributy, jimiž mohou být holé skály, sešlapávaná vegetace, roztroušené křoviny, trsy živných rostlin a podobně.
Koláčkova galerie motýlů © Marek Vojtíšek, 2004-2024
| Založeno 3. 6. 2004 | Naposledy aktualizováno 8. 12. 2024
Jakékoli užití fotografií a textů publikovaných na webu kolas.cz je možné
pouze s písemným svolením autora.