Možná se ptáte, k čemu je fotografovi motýlů dobrý starý, manuální, širokoúhlý objektiv. Inu, především na vajíčka.
Jestliže nasazením makroobjektivu na tělo zrcadlovky se člověku zjeví nový svět plný úžasných motivů, potom nahlédnutí do říše motýlích vajec a jejich fascinujících tvarů a struktur znamená prozření v tom smyslu, že ten báječný nový svět poměrem zobrazení 1:1 nekončí, ale teprve začíná. A že sada mezikroužků člověka sice posune o kousek dál, ale je to málo. A tak jsem koncem roku 2011 začal zkoumat možnosti, jak do makrosvěta vkročit pořádně.
Zvažoval jsem speciální objektiv Canon MP-E 65mm f/2.8 1-5x Macro, nicméně nejde o zrovna levnou záležitost a plné využití potenciálu tohoto jistě skvělého makroobjektivu vyžaduje spoustu dalšího příslušenství, od stativu přes makrosáňky až po makroblesk. To vše dohromady představuje investici ve výši několika měsíčních výplat, navíc to zabere dost místa a něco to váží, což také nelze při fotografování v terénu úplně pominout.
Finančně podstatně méně náročným způsobem, jak dosáhnout solidního zvětšení, je vzít širokoúhlý objektiv a nasadit ho na tělo obráceně. Ono je to celkem logické, normálně nasazený širokáč zmenšuje celou krajinu na malou plochu senzoru, no a při obráceném nasazení to funguje opačně, namísto zmenšování krásně zvětšuje. Platí, že čím kratší ohnisko, tím je zvětšení výraznější.
Narazil jsem i na možnost použít obrácený objektiv s krátkou či střední ohniskovou vzdáleností jako předsádku makroobjektivu, ale nějak mne odrazovala monstróznost takto vzniklé soustavy. Tvrzení, že každý optický člen navíc přidává nějakou optickou vadu, snad má v sobě kus pravdy.
Nakonec jsem se rozhodl vyzkoušet variantu obráceného širokoúhlého objektivu.
Vybíral jsem ze starých skel s prstencem pro nastavení clony. To, že je objektiv nasazen obráceně, totiž znamená jednu důležitou věc - nekomunikuje s tělem. Nefunguje přenos clony, o automatickém ostření nemluvě. Samozřejmě, vždyť bajonet, který normálně obstarává přenos informací mezi tělem a objektivem, trčí výhružně ven, směrem k fotografovanému objektu. Proto není ve finále vůbec podstatné, jakou značku objektivu člověk zvolí - fungovat, nebo spíš nefungovat, budou všechny stejně. Proto je potřeba ten prstenec k manuálnímu zaclonění objektivu, a proto jsem zvolil Pentax, jehož bajonet má malou páčku, kterou lze reverzně nasazený objektiv odclonit.
Z poměrně bohaté nabídky bazarových skel s pevným ohniskem 28 nebo 24 mm jsem sáhl po SMC Pentax 1:3.5/24 ze druhé poloviny 70. let, nabízený k prodeji na jednom z českých fotoserverů. Optická i konstrukční kvalita starších objektivů Pentax je pověstná a zkušenosti majitelů tohoto modelu publikované na různých fórech ji potvrzovaly. Cena se mi zdála slušná a nákup proběhl naprosto hladce.
Pro obrácené nasazení objektivu, tedy předním členem k tělu fotoaparátu, je potřeba malá šikovná věc, zvaná reverzní kroužek. Ten má z jedné strany závit, jehož průměr musí pasovat do filtrového závitu vybraného objektivu, a ze strany druhé bajonet pro nasazení na tělo zrcadlovky. Je zřejmé, že možných kombinací není málo, ale měl jsem štěstí, potřebný závit 58 mm s bajonetem Canon EOS měli skladem hned v prvním navštíveném e-shopu.
Když jsem shromáždil potřebnou techniku, přišel čas na její vyzkoušení. Z krabice, do níž jsem kdysi uložil svou dětskou sbírku přírodních artefaktů, jsem vylovil perleťovce velkého, jehož vysušenou mrtvolku jsem kdysi dávno našel za oknem na půdě jedné krkonošské chalupy. Poté nastal urputný boj s hledáním čehokoli ostrého v hledáčku, na jehož konci se mi podařilo pořídit několik neostrých snímků tykadla. Následovala řada experimentů s nastavením fotoaparátu, použitím mezikroužků, s technikou držení a ovládání objektivu, s nasvícením scény. Na jejich konci jsem usoudil, že se mi vše podařilo odladit do té míry, že má smysl přibalit "supermakro" do batohu a vyzkoušet ho v terénu.
Sérií pokusů jsem dospěl k tomu, že mi nejvíce vyhovuje, když je mezi tělem a objektivem 36 mm mezikroužek. Z fotogafií stupnice posuvného měřidla neboli šupléry jsem spočítal, že tato soustava má zvětšení přibližně 4,2×. Na APS-C čip tedy promítá plochu cca 5,3×3,5 mm.
Jelikož fotoaparát s objektivem nekomunikuje, vlastně o jeho nasazení vůbec neví, tak neindikuje clonové číslo, zobrazuje pouze dvě nuly. Vedle citlivosti ISO lze na těle nastavit expoziční čas a kompenzaci síly blesku. Clona se nastavuje prstencem na objektivu. Při fotografování motýlů v terénu nepoužívám stativ a ani supermakro není výjimkou, neobejdu se tedy bez nasvícení objektu, které obstarává vestavěný blesk v kombinaci s rozptylkou vlastní výroby.
Snímky pořizuji v manuálním režimu fotoaparátu (M), čas závěrky nastaven na 1/250 s, což je nejkratší možnost pro synchronizaci s vestavěným bleskem. Clona f/11 je nalezeným kompromisem mezi hloubkou ostrosti, výkonem blesku a vlivem difrakce.
Člověk se po čase srovná s tím, že obraz v hledáčku je potemnělý i tehdy, když prstem posune páčku bajonetu a objektiv odcloní. Přesto zůstává řada věcí, s nimiž je třeba se pokaždé znovu popasovat.
Naprosto zásadní výzvou je nasměrování objektivu na fotografovaný objekt a jeho nalezení v hledáčku. Motýlí vajíčka bývají přilepena k listům, na kůru stromů nebo ideálně na stéblo trávy. Pak stačí nalézt v hledáčku část onoho stébla a podél něj se dobrat k hledanému vajíčku - pokud tedy člověk zoufale neprohledává úplně jiné stéblo, což se nezřídka stává. Zmapovat povrch listu či záhyby kůry bývá ještě obtížnější.
Mohutná optika pochopitelně nezvětšuje pouze objekt, ale zesiluje i pohyby a chvění fotoaparátu. Ostří se pouze pohybem fotoaparátu dopředu a dozadu a klíčem k úspěchu je tento pohyb minimalizovat, potažmo stisknout spoušť v tom pravém okamžiku, kdy rovina ostrosti dosedne na objekt. Nezbytná je tedy jakákoli opora - pevná zem, lahev s pitím, fotobatoh, fotografovo vlastní koleno... Zapřít fotoaparát, ale i sebe. Pozice při fotografování jsou roztodivné, člověk si připadá jako gymnasta, artista, nejčastěji však jako cirkusový klaun, který sedí, klečí, válí se po zemi a třeba i v kopřivách, když zrovna na jednu z nich umístila vajíčko babočka bílé C. Do zkroucených končetin se zakusují křeče, ohnutá záda bolí a snímek pořád není tak ostrý, jak by měl být, tu nějaká desetina milimetru chybí, tamhle zase přebývá.
Stále nechápu, jak je to vůbec možné, ale většinou to dobře dopadne a mezi pár desítkami snímků se několik dobrých najde. Ať už jde o vajíčka, složené oči, šupinky, detaily housenek... Když pominu otázku sledování kladoucích samic, které je samo o sobě časově a leckdy i fyzicky náročné, tak totéž platí pro pořizování detailních záběrů. Je to dřina, vyžadující snad ještě více trpělivosti a zarputilosti než fotografování dospělých motýlů. Ale tím větší je radost z každého podařeného snímku.
Pokud se do popsaného způsobu makrofotografie hodláte pustit, počítejte s tím, že nafocení objektu, jako je například vajíčko motýla, zabere dost času, tak dvacet minut až půl hodiny. Že u toho budete klít jako dlaždič, ostatně pracovní polohu budete mít obdobnou. Že vás kolemjdoucí budou mít za blázna, tím spíše vaši přátelé a rodina. A že to celé nejlépe vystihuje citát z filmu Pelíšky: "Teda to muselo dát příšernou práci, a přitom taková blbost, co?"
Koláčkova galerie motýlů © Marek Vojtíšek, 2004-2024
| Založeno 3. 6. 2004 | Naposledy aktualizováno 30. 11. 2024
Jakékoli užití fotografií a textů publikovaných na webu kolas.cz je možné
pouze s písemným svolením autora.