S fotografováním motýlů jsem začal v roce 2000. Dostal se mi tehdy do ruky Canon EOS 300 a babočky na bodlácích byly lákavý cíl. Ačkoli objektiv Canon EF 80-200/4,5-5,6 nebyl zrovna tím nejvhodnějším vybavením pro lov motýlů a každé zmačknutí spouště bylo třeba řádně promyslet, aby drahý filmový materiál neubýval příliš rychle, podařilo se mi tehdy pořídit pár slušných záběrů, mimo jiné i moji doposud jedinou fotografii babočky jilmové. Pomalu se rodila vášeň.
Ta dostala pořádný impuls o rok později v podobě digitálního fotoaparátu Olympus Camedia C-700 UZ doplněného originální makro předsádkou MCON-40. Se svými dvěma megapixely a objektivem s rozsahem 38-380 mm představoval pro nadšeného fotografa živé přírody úžasný nástroj. Ano, rozlišení snímače se s odstupem šesti let jeví směšné a objektiv vykazuje všemožné nectnosti od aberace až po zkreslení, ale kvalita výstupu byla a je přinejmenším srovnatelná s technikou popsanou výše. A hlavně, paměťová karta je, na rozdíl od filmu, opakovaně použitelná, takže nebylo třeba šetřit záběry – a při fotografování motýlů a živé a neposedné přírody vůbec platí, že pokud se člověk rozmýšlí o zlomek vteřiny déle, může prováhat záběr jednou provždy.
S C-700 jsem prožil tři krásné sezóny, než jsem ji v roce 2004 nahradil vyšším modelem téže řady, C-750. Čtyři megapixely, rychlejší autofokus i zoomování a výrazně méně zašuměný obraz, to byly hlavní přednosti nového fotoaparátu. Fotografií přibývalo a v červnu toho roku jsem začal zpracovávat Koláčkovu galerii motýlů. V říjnu 2004 se poprvé objevila na internetu na doméně motyli.kolas.cz.
Navzdory tomu, že C-750 znamenala výrazný krok vpřed, jsem stále jasněji cítil, že jsem dosáhl hranice možností kompaktního fotoaparátu, nebo na ně alespoň stále častěji narážel. Během čtyř let jsem se natolik zdokonalil v jeho ovládání, že mi nečinilo problémy využívat jeho přednosti a kompenzovat nedokonalosti, zjistil, co mohu a co již ne. Uzrál čas ke koupi digitální zrcadlovky.
Krátké, ale o to intenzivnější rozhodování mezi tehdy nabízenými Canony EOS 300D a 20D, mezi tím, co jsem byl ochoten zaplatit a co jsem chtěl, aby fotoaparát uměl, vyřešil příchod nového modelu. Canon EOS 350D vyhovoval v obou směrech a mé jméno se ocitlo na pořadníku čekatelů na jednu z prvních dodávek.
Nejsvětlejším bodem tehdejších úvah se nakonec ukázalo ne pořízení vybraného těla, ale investice do skutečného makroobjektivu, Sigma 105/2,8. Fantastická kresba a možnost ostření od nekonečna až téměř na dotek objektu, k tomu pro zrcadlovky typický pohled do hledáčku umožňující milimetrovou kontrolu nad kompozicí i zaostřením… Začal jsem si užívat, objevovat nové, netušené možnosti kreativní makrofotografie. Užívám si a objevuji dodnes.
Musím dodat, že než se rok s rokem sešel, bylo mi 105 mm ohniskové vzdálenosti málo. Paradoxně zejména větší motýli nebyli vždy zcela svolní s dostatečným přiblížením, a tak jsem si pořídil tank. Tak alespoň někdo někde označil těch 980 g skla a oceli. Sigma 180/3,5 Macro, objektiv vskutku robustní konstrukce, skvělá zbraň pro lov těch nejneposednějších motýlů.
Rozměrný přírůstek do rodiny objektivů, která vedle dvou zmíněných maker čítá ještě širokáč Sigma 17-35/2,8-4,0 na občasné záběry krajin a různých turistických výjevů, si vynutil razantní řešení uložení celé výbavy. Do té doby jsem si vystačil s tělem a nasazenou „stopětkou“ v brašničce přes rameno a širokáčem v batohu. To sice nebylo příliš operativní, ale krajinky obvykle neutíkají… Přehazování dvou makroobjektivů však musí být provedeno rychle, podle zákonů schválnosti se vždy lépe hodí ten, který není nasazen, ale během pár desítek vteřin už je to vlastně jedno. Nemluvě o tom, že „stoosmdesátka“ se do mé oblíbené pohotovostní brašničky prostě nevešla a tahat půldruhého kila na krku není úplně to pravé. Zlaté časy s kompaktem, řekl jsem si nejednou, ten se v nouzi vešel i do kapsy a stačilo pohnout páčkou, motorek zoomu zabzučel a hned tam místo „osmatřicítky“ byla „stoosmdesátka“ nebo i „třistaosmdesátka“.
Podobné stesky vzaly za své, když jsem rozměrnou a početnou výbavu – kromě tří zmíněných a občas i dalších objektivů také mezikroužky, polarizační filtr, náhradní baterii, ofukovací štěteček a hadřík z mikrovlákna – uložil do fotobatohu Tamrac Expedition 5. Spousta přestavitelných přihrádek, bleskově dosažitelných po odklopení přední stěny, několik praktických kapes, tuhá konstrukce a masivní polstrování chránící cennou techniku před záludnostmi přírodního prostředí i nešikovností majitele a pohodlné nošení i na vzdálenosti okolo deseti kilometrů. Dál jsem s fotovýbavou nikdy během jediného dne nedošel, u člověka schopného strávit tři, čtyři hodiny na jedné nevelké louce to není žádný div.
Článek věnovaný technice zakončím připomenutím okřídleného moudra, které praví asi tolik, že fotografii dělá fotograf, ne fotoaparát. Je to on, nebo ona, kdo musí v chaosu vizuálních vjemů objevit motiv a rozmyslet kompozici snímku. Teprve potom přichází ke slovu technika, jejímž prostřednictvím fotograf svůj záměr realizuje. I proto si, když vidím dobrou fotografii, kladu nejprve otázku, kdo ji pořídil. Až potom se, někdy, zajímám čím a jak.
Koláčkova galerie motýlů © Marek Vojtíšek, 2004-2024
| Založeno 3. 6. 2004 | Naposledy aktualizováno 6. 10. 2024
Jakékoli užití fotografií a textů publikovaných na webu kolas.cz je možné
pouze s písemným svolením autora.